Last minute

Pokus o originální scifi, které je zasazené do reality dnešního světa. No, reality…

I.

20:16 - Pardubice, Česká republika - 9.11.2009

Listopadový vítr proháněl listí ulicemi města, které se topilo v blížícím se večeru.
Budova výzkumného ústavu byla vystavěna uprostřed rozlehlého pozemku, který se nyní s postupem podzimu začínal ztrácet pod vrstvou napadaného listí. Lampy veřejného osvětlení, poblikávaly a společně s hukotem větru tak vytvářeli deprimující podzimní atmosféru.
Příjezdovou cestu od hlavní brány osvítila tlumená světla automobilu. Tmavá dodávka s tichým předením dieselového motoru jela cestou stále blíž k rozlehlé budově. Za ní se ze silnice zvedalo listí, které tančilo a rotovalo v podzimním větru.
Bubnování štěrku do pneumatik utichlo, když dodávka zajela k bočnímu vchodu, který byl zřídka využíván ve dne, natož potom v tuto hodinu. Řidič vypnul motor i světla a obě přední dveře se jako sehraný tým otevřeli. Dvě tmavé postavy vystoupili a jedna z nich vykročila ke dveřím do budovy.

Tomáš Baudyš byl tou dobou ve službě. Seděl ve svém pohodlném křesle před řadou monitorů, jedním ovládacím pultem a malou přenosnou televizí, na které právě začínala druhá řada kriminálky Miami. Tomáš usrkl z hrnku a se zaujatým pohledem sledoval Horacia, který právě prohlásil nějaký citát, přirovnávající červa z mrtvoly k životu, ne-li přímo k morálnímu kodexu.
- To je frajer, pomyslel si Tomáš a s povzdechem se podíval na monitory. Nikde nic a jak čekal, Horacia přerušila reklama. Kdyby se podíval o chvíli dřív, viděl by na druhém monitoru z leva tmavou dodávku, jak projíždí v povzdálí hlavního vchodu.
Tomáš se ještě jednou napil a odložil hrnek na pult. Postavil se, protáhl si záda a podíval na hodinky. Má nějakých 20 minut na obchůzku, ale Horacio bude muset počkat, po tom kafi si dá cigaretu. Ujistil se, že krabičku i zapalovač má v kapse u bundy, došel ke dveřím, kde si vzal klíče, baterku a tonfu. Vysílačku má na opasku stále, a mobil v kapse u kalhot. Takže může vyrazit.
Hlavní místnost ostrahy byla umístěna v přízemí, kousek od hlavního vchodu. Vyrazil do leva, temnou chodbou táhnoucí se až do jihozápadního koutu budovy. Musí projít celé patro dokola, zastavit se ve třech místnostech a zkontrolovat zavřená okna. A to samé v prvním a druhém patře.
Došel k prvním dveřím, které bylo třeba odemknout a zkontrolovat. Zasunul klíč do zámku. Když odemkl a vešel dovnitř, udeřil ho do nosu silný zápach.

"Tak dělej!" Zavolal přidušeně řidič, a zamával na toho druhého. Ten se po pár vteřinách odpoutal od dodávky a s čímsi v ruce došel ke dveřím. To cosi byla malá, takřka neškodná výbušnina s roznětkou. Neškodná, ale dveře vyrazí. Druhý upevnil výbušninu na zámek dveří a chvíli se v ní hrabal.
"To je doba!" Sykl opět řidič.
"Nemel a rozsviť baterku...," odsekl druhý. Řidič poslechl, ale mumlání si neodpustil.
"Už." Řekl po chvíli druhý a táhl parťáka za dodávku.
"Co když to někdo uslyší?" řidič vykláněl pohled zpoza dodávky ke dveřím a od úst mu šla pára.
"Bez starosti, je to slabší než petarda.“
Než stihl řidič odpovědět, ozvala se rána. Rána, kterou umocnil náraz dveří, otevřených tak prudce, že vylétly z pantů prudce dovnitř a knockoutovaly protější zeď.
"Petarda, jo?!" otočil se řidič na druhého naštvaně a šel se podívat podél stěny, jestli rána neudělala nějaký zbytečný povyk.
- Ty tomu tak rozumíš, zamumlal si pro sebe druhý a otevřel boční dveře od dodávky. Vytáhl objemný chladící box a s položil jej na zem.

Tomáš si přidržel nos mezi prsty a došel k oknu. Ty sice byly nyní podle předpisů zavřené, ale předpisy se nezmiňují o příšerném zápachu. Otevřel postupně všechny okna a vlhký studený vzduch začal ředit tu páchnoucí zatuchlinu. Rozhlédl se po místnosti a zjistil, že na vině je zapálený hořák, nad kterým bylo vyskládáno několik zkumavek. Asi nějaký roztržitý profesůrek, zakroutil Tomáš hlavou a plamen uhasil. Až půjde zpátky, staví se tu a ty okna zase zavře. Vyšel na chodbu a zamknul za sebou. Rozsvítil baterku a její světlo projelo po zemi před něj. Tomáš si jednou rukou povytáhl kalhoty a vyšlápl na další etapu své obchůzky. Ušel pár metrů a vtom se něco stalo. Ozvala se rána a Tomáš by dal krk na to, že to bylo blízko, ne-li přímo v této budově.

"Je to dobrý, můžeme." Řidič se vyloupl zpoza rohu a šel ke svému parťákovi. Společně uchopili každý z jedné strany box a vyrazili k vyraženým dveřím.
Rychlým krokem prošli temnou chodbou pár metrů, a na schodech se dali nahoru. Chladící box, ač robustní, se nesl lehce. Zpátky to bude horší, pomyslel si řidič.
Když vyšlapali do druhého patra, dali se doprava. Minuli hasící přístroj a skříňku s první pomocí. U prvních dveří vpravo se zastavili.
"Vypadá to, že plán šlape. Ostraha má po obchůzce, chodí na ni prej při reklamě v kriminálce miami, nebo co," zasmál se řidič. Druhý nemluvil. Ani neposlouchal, chtěl to mít z krku. Vytáhl z kapsy kus úzkého pevného drátu a tenkou kovovou destičku. Chvíli se tím hrabal v zámku, než se ozvalo tiché cvaknutí. Druhý otevřel dveře a oba vešli. Postavili bednu na zem a rozhlédli se.
"Támhle," řekl řidič a ukázal do pravého rohu u okna. Stála tam jakási skříňka, krychle. Byla vysoká asi metr a na hoře měla tři diody. Dvě svítili a jedna blikala.

Tomáš přidal do kroku a minul další ze dveří, které bylo nutné zkontrolovat. Teď ne, nejdřív zjistit, co to bylo za ránu. Došel na jeden konec budovy, ale nic neviděl. Ani nemohl, protože rána se ozvala jakoby odevšad a on vyrazil druhým směrem. Pátral kuželem světla po stěnách všude kolem sebe a rychlým krokem pokračoval v cestě po obvodu budovy, chodbami nyní tak tichými, že jeho kroky se rozléhaly a on cítil jak mu v žilách stoupá adrenalin.

"Tak dělej, nebudeme tady věčně," sykl řidič a táhl box ke skříni. Druhý vykročil stejným směrem, předešel řidiče a zastavil se u té podivné skříně. Pohledem přejel diody a ty dvě, co svítili zmáčkl. Obě naráz zhasly a třetí, doteď blikající, se rozsvítila. Dveře od skříně, které byly umístěné nahoře, se se zasyčením lehce nadzdvihly a odsunuly. Ze vnitř se vyvalila mlha, nebo jako když suchý led polijete vodou. S otevřením se aktivovalo i vnitřní světlo a tak byl pohled umocněn o další efekt. Druhému při pohledu dovnitř zasvítili oči.
"Nečum tak a nakládej..," pronesl řidič a otevřel víko od jejich boxu. Druhý beze slova ponořil ruce do mlhy ve skříni. Když je vytáhl, držely zásobník, ve kterém byl upevněn svazek zkumavek. Všechny zkumavky měly kapalný obsah v bledě modré barvě. Podal zásobník druhému a ten jej opatrně položil do bedny. Takhle se to opakovalo ještě šestkrát, než naplnili přenosnou lednici až po okraj. Druhý stisknutím diody zavřel skříň a řidič chladící box. Opět uchopili box každý z jedné strany a vyrazili ke dveřím. Zavřeli dveře a pomalu došli ke schodům. Opatrně, aby lednici nenaklonili, nebo nedej bože s ní nezahrkali, sestupovali do prvního patra.

Tomáš zoufale prošel skoro celé patro. Došel na konec další chodby, kde se už blížil ke schodišti a otočil se doprava. Uviděl vyražené dveře a rozeběhl se podívat ven. Když vyšel na studený, vlhký vzduch, srdce mu poskočilo.
- Tak přece... pomyslel si, když uviděl nedaleko dveří zaparkovanou tmavou dodávku. Dveře měla otevřené. Rychle hmátl na opasek a vytáhl vysílačku. Když ji přikládal k ústům, zamyslel se. Když teď zavolá posily, policii a tak, bude takřka bez zásluh. Bude jen ten ňouma, co byl hodnej a udělal to, co se od něho čeká. Ale on je přeci víc, mnohem víc. Vrátil vysílačku na své místo a vytáhl tonfu. To on to zachrání. On, Tomáš Baudyš. Podíval se kolem sebe a vyrazil zpátky do budovy.
- Pokud po něčem jdou, bude to ve druhém patře, dveře vpravo vedle schodiště. Tam také musel kontrolovat a ta skříň byla divná, vypadala jako kopírka z budoucnosti. Myšlenky mu vířily hlavou a schody bral potichu, ale po dvou. Baterku nechal zhasnutou, aby vetřelce nevyplašil. Když zatáčel do schodů vedoucích do druhého patra, ve tmě do něčeho vrazil.
"Kurva, co to.."
"Stůj!"
-BUM- Lednice upadla na zem, nárazem se víko otevřelo a dva zásobníky třískly o schody.
"Ty kreténe, co to děláš?" Zakřičel řidič a skokem odstoupil od rozlité kapaliny. V té nyní stáli Tomáš a druhý. I přez tmu na sebe pohlédli, jakoby si chtěli vyměnit stejné zkušenosti. A chvíli na to oba zmizeli.
Ztichlou chodbou se rozléhalo prudké oddechování řidiče, a venku si vítr pohrával s listím ve vzduchu. Právě jsme odstartovali.

II.

Tomáš usnul. Zdál se mu sen o skvělém zásahu proti lupičům, vyznamenání od Horacia a polibku od Penelope Cruzz. Pomalu otevíral oči a probíral se. Uvědomil si, že leží na zemi. Byl den a mokrá hlína, místy vyplněná kaluží, mu zničila poslední zbytky z jeho snu. Počasí jako na podzim a čistý, vlhký vzduch. Nechápal, co tu dělá.
Opatrně se postavil a pokusil se odstranit si nečistoty z uniformy. Rozhlédl se kolem sebe. Byl v nízkém průchodu, měl pocit, že to tu zná. Vykročil jedním směrem a došel na jeho konec. Tady to opravdu znal, to je historické centrum Pardubic, tudy se jde na zámek, ukázal si v duchu. Co tady ksakru dělám? Jeho pozornost upoutal malý pult umístěný na kraji plácku, pult, na kterém byla vyrovnaná zelenina a za ním stála jakási stařenka. Oblečená jako komparzistka z historického filmu, pomyslel si Tomáš a nejistě k ní vykročil.

Ten druhý se probíral v příjemnějším prostředí. Zavrtěl se v kupce slámy ukryté v podkroví jakéhosi domu. Když otevřel oči, ve vteřině tasil pistoli a vzrušeně se rozhlížel. Zvuk kapek dopadajících do kaluže z okraje střechy rytmicky odkapával a dech toho druhého se uklidnil. Schoval zbraň za opasek na zádech a vylezl po seně k oknu pod střechou.
"Kurva..," ulevil si, když viděl, kde je.
Musí být někde na vesnici. Proboha! Co ta jejich akce? Poškrábal se na hlavě a zamyslel se. Něco se stalo, něco... jen nevěděl co.
Prošmejdil celou podkrovní místnost a našel schůdky vedoucí dolů. Opatrně se po nich spustil.

"Dobrý den," řekl Tomáš, když došel až ke stařence za pultem. Připadal si hloupě a něco mu tady nesedělo.
"Dobrého dne i tobě, chlapče. Neměl bys chuť na čerstvou zeleninu?" otázala se stařenka a nad obsahem pultu roztáhla ruce. Tomáš se zahleděl na oschlý salát a podíval se zpátky na stařenku.
"Nevíte, co je to za oslavu? Jako že tu jste v těch historických kostýmech..." zeptal se Tomáš a pokusil se o milý úsměv.
"Historické kostýmy? Ty neurvalče, to jsou mé nejlepší šaty do obchodu, co si to dovoluješ ty syčáku, dělat si legraci ze staré ženy?!" Stařenka se po Tomášových slovech rozlítila jako dravá šelma po týdnu na jogurtové dietě. Tomáš začal ustupovat a jen těsně se vyhnul řepě, která prolétla kolem jeho hlavy.
Co jí je? Je sinilní, nebo co? Nebo se stal obětí nějakého mediálního spiknutí a teď se na něho dívá spousta lidí v reality show? Ustupoval stále dál, po chvíli se otočil a rychlým krokem vyrazil směrem k zámku. Nikde nikdo, to je zvláštní.

Ten druhý sjel opatrně po schůdcích dolů a poslední půlmetr dobrzdil. Jemně došlápl na podlahu a prkna slabě zapraskala. Rozhlédl se kolem sebe a uviděl to, co cítil hned po té, co se v nižším patře ocitl. V rohu místnosti praskal oheň v krbu a nad jeho plameny visel na řetězu kouřící kotlík. Měl hlad, a pořádný. Prohlédl si celou místnost a jeho pohled upoutal dřevěný robustní stůl prostřený pro dva. A potom také skříň s detailním vyřezáváním v rohu místnosti.
„Tohle je trochu moc vesnice“, pomyslel si, když si všiml, že příbory na stole i talíře jsou ze dřeva. Prošel kolem stolu ke zdobené skříni a otevřel ji. Uvnitř byly šaty, ale jaké... samé staré hadry, spíš cáry. Žádné kalhoty, žádné triko, žádná mikina.
„Tak tohle už smrdí“, pomyslel a dveře od skříně zavřel.
V tom se se skřípěním otevřely vstupní dveře a v nich stála dívka, sotva sedmnáctiletá, s vědrem vody v ruce. Podívala se na něho s údivem a přehmátla si držadlo od vědra do obou rukou. Zírala na člověka oděného do zvláštních šatů - celý v tmavém, halena až na krk, podivné kalhoty s kapsamy na stranách kolen a botami z kůže. Ten člověk sem nepatřil, to věděla, ale... ale strach z něho nepociťovala, což bylo v této době dost zvláštní, až nebezpečné.

Tomáš přešel rychlým krokem plácek a skrz další průchod. Ocitl se na cestě k zámku. Popravdě se mu tam vůbec nechtělo. Došel přes příkop až k bráně, kde zahnul doprava, chtěl se projít kolem hradeb. Když došel až na místo, kde chtěl odbočit, zarazil se.
„Tady byla dřív asfaltka, ne?“ Z Tyršových sadů byl jeden velký listnatý les. Mraky listí, tlejícího v tupém slunci a vlhkém vzduchu. Tomáš se podíval na své boty a byv ujištěn o jejich kvalitě, vykročil. Boty držely, ale tohle nechápal. Příjemný park protkaný cestičkami se spoustou laviček se změnil na hnusný les, podobný těm z pohádek na ČT1 v neděli po obědě. Pomalu se prodíral listím kolem zámeckých hradeb až k Labi.
Jak předpokládal, zdymadlo nikde, jen řeka. Chvíli jen koukal na plynoucí vodu a uvědomoval si, co se asi stalo. Jakože to je v prdeli. Je v nějaké historické době - vůbec neví jaké, a musí si poradit sám.
Sám? Co ten... kdo vlastně? Sakra!

Chvíli ji pozoroval. Byla hezká, ale jak byla oblečená... Připadal si jako v SOS vesničce.
"Chceš pomoct?" vypadlo z něho po chvíli.
"Ano," usmála se dívka a vědro zvedla, jako by mu ho podávala.
Ten druhý po vteřině zírání vystartoval a vědro si od ní vzal.
"Kam s tím?" zpetal se.
"Tam," ukázala dívka ke stěně u krbu. Poté se otočila ke stolu, kde přerovnala ikea příbory. Otočila se zpět tváří k druhému a usmála se.
"Budeš s námi jíst?" zeptala se ho a rukou si urovnala vlasy na čele. Lehce přitom sklopila hlavu. I přes to cítil ten druhý, jak se na něho upřel její nevinný pohled.
"Rád," řekl a oplatil jí úsměv.
Když se chtěl zeptat, kde je a co se stalo, otevřely se dveře podruhé. Tentokrát razantněji. Ve dveřích stál muž, ne příliš vysoký, ale o to robustnější. Než stačil cokoliv říct, vyběhla mu dívka vstříc.
"Otče, je to náš host. Prosím, nevyháněj ho." Muž se usmál na dívku a poté pohledem přejel druhého. Ten v tu chvíli stál asi tři metry od dveří a přemýšlel, jestli v případě potřeby stihne tasit glock. Stihne.
"Nuže, proč ne. Pokud nám potom pomůže kolem domu. Jídlo je teď takřka vzánost a tak si na něj budete muset vydělat, pane... pane..," muž nechal větu viset ve vzduchu a tázavě se zahleděl do očí druhého.
"Marek," odpověděl druhý a vykročil k muži. Napřáhl ruku a muž ji přijal. Ohromná dlaň s mozoly a tvrdou kůží zatřásla s Markovou.
"Ctirad," představil se muž.
"Rád vám pomohu, snad jen...," nedokončil Marek větu a zamyslel se.
"Ano?" otázal se Ctirad a protáhl si záda.
"Jaký je rok?" zeptal se s obavou v hlase Marek.

III.

Tomáš ještě chvíli zíral na plynoucí vodní hladinu, než ho přepadla nehorázná chuť na cigaretu. Zašátral rukou v kapse u kalhot a vytáhl krabičku červených startek. Jedu vložil mezi rty, tichem škrtl zapalovač a chvíli na to se ozval slastný výdech Tomáše. Nad hladinou řeky stoupala pára a vlhkost vzduchu se propojovala s vůní tabáku. V dálce zakejhalo hejno kačen, celkový dojem - klid, ticho, idylka. Tomáš v klidu dokouřil a odhodil nedopalek na zem. Přemýšlel, co teď. Zahleděl se na nebe a po chvíli se překvapeně podíval na hodinky. Půl dvanácté dopoledne, ale slunce zapadalo.
„Jo, skvělý… ještě poslední ujištění..,“ Vytáhl mobilní telefon a pohledem na display zjistil, že signál není.
„Jsme posedlí pokrytím,“ Zamumlal si pro sebe Tomáš a telefon schoval zpět do kapsy. Vykročil loudavým krokem podél řeky do míst, kde by měla být hokejová aréna. „Měla by, ale nebude,“ Nakopl Tomáš špičkou boty kámen, válející se na blátivé cestě a ten opsal působivý oblouk. Dopadl o pěkný kus dál a odskakoval až za ohyb řeky, kde ve výhledu bránil les a houští. Když už se chtěl Tomáš pochválit, jak dobře kope a jak je mu to k ničemu, ozval se zpoza ohybu nesrozumitelný, lidský hlas.

Marek se díval do očí Ctirada a ten po chvíli promluvil. Popravdě mu Marek přišel zvláštní, v první chvíli dokonce měl podezření, že je to špeh, ale toto již zavrhnul.
„Je rok 481 nového světa. Odkud jsi, Marku?“ Marek chvíli jen dál koukal na Ctirada, po chvíli odstoupil na pár kroků a rukou se opřel o stěnu. „481 nového světa, jistě, to chápu,“ Usmál se nervózně Marek. Než ale mohl odpovědět na Ctiborovu otázku, ozvalo se silné zabouchání na dveře.
„Otevři, Ctirade, kontrola.“ Hrubý mužský hlas rozšířil Ctiradovy oči a Markovy se stáhly do malých špendlíkových hlaviček. Hmátl na záda k opasku, ale než stačil tasit glock, dřevorubec mu rukou ukázal, aby si vyšplhal zpátky nahoru. Přitom nahlas odpovídal hlasu zvenčí; „Ano, ano, už běžím pánové. Markéto, nalij pánům něco na uvítanou.“ Na to došel ke dveřím, ujistil se pohledem, že po Markovi už není ani vidu, a otevřel.
Vešel vysoký muž. Na hlavě měl kovovou přílbu, oblečený byl do dlouhého hnědého kabátu, na jehož klopě byl vyšitý symbol souboje lva s orlem. Na nohou měl vysoké kožené boty a přes rameno mu visel naditý vak. V pravé ruce svíral meč, levou si snímal přilbu. Venku foukal studený vítr, ve kterém se místy zableskla jedna z prvních letošních sněhových vloček.

Tomáš se zarazil, stejně jako jeho pochmurné myšlenky. V hlavě jakoby mu někdo vyřadil na neutral a dal zpátečku. Asi jsem se o tom zapomněl zmínit a v první chvíli to tak nejspíš ani nevypadalo, ale… Tomáš byl srab, a hodně velký. Otočil se na podpatku a rychle odcházel zpátky po cestě, kudy přišel. Co chvíli se otáčel a nadával si, jaký je pitomec, a že tohle se může stát jen jemu. Potom ho konečně napadla ta spásná myšlenka. Jedním skokem se přesunul do houští, kde si lehnul na břicho a trochu na sebe stáhl větve křoví, ve kterém se válel. Mazlavá hlína mu špinila uniformu a on si zablázenou rukou přejel po nose, který ho zasvědil. Na nose zůstala hnědá šmouha, ale Tomáš toho nedbal. Jen tajil dech a špicoval uši, aby mu neunikl ani jeden zvuk. Do občasného zkejhání, které se sem neslo z dálky, byl klid. Když už chtěl vylézt, zarazily ho zvuky kroků. Zvuky bot, mlaskajících v blátě. A bylo to více bot, Tomáš si dal v duchu facku a ztichl ještě víc, i když to už snad ani nešlo.

Marek ztichl a zůstal klidně v podřepu, schovaný za jedněmi z trojice necek, opřenými o stěnu naproti oknu, umístěnému u stropu. Ctirad byl evidentně i truhlář a řezbář, vhledem k neckám té skříni, truhle. Rozvířil tyto myšlenky v hlavě a pokusil se soustředit. S pažbou od devíti milimetrů v pravé ruce, téměř nedýchající poslouchal každý šelest. Občas zaznamenal i útržek rozhovoru.
„Tedy na zdraví!“ Ctiborův hlas byl jako zvuk pily. Ne vysoký, ale jasný a zřetelný. Chvíli bylo ticho a na to se ozval hlas jiný. Byl to nejspíš ten muž, který je vyrušil, přemýšlel s násilně chladnou hlavou Marek. Tohle všechno, co se stalo… kde teď je, tahle situace… to všechno bylo absurdní. Sevřel pevněji rukojeť glocku a zaposlouchal se do dění v přízemí. Nevěděl, kolik lidí přišlo, ale minimálně dva.
„Něco nového, Ctirade?“ Mužský hlas byl klidný, skoro nevýrazný.
„Ani ne, Rolande. Snad jen, že na staré cestě do Sídla byla nějaká loupačka. Dva mrtvý, ale mám to z několikeré ruky.“ Marek nezaznamenal v Ctiborově hlase ani náznak pochybnosti.
„O tom vím,“ Odvětil Roland,“ale děkuji.“
Poté bylo chvíli ticho a na to bouchly zavírané dveře. Marek opatrně vystoupil z pod necek a potichu došel k víku na zemi.

Před Tomášem se objevily dva páry nohou, obutých do kožených bot, vysokých do půli lýtek. Oba muži měli hnědé pláště, dlouhé po kolena a u pasu meče. Ve výhledu jejich tváří mu bránily na husto spletené větve. Postavy prošly kolem jeho úkrytu mlčky a pokračovaly dál.
No, a co teď? Pomyslel si Tomáš a zavrtěl se, protože celou dobu ležel na kameni. Chvíli zůstal ležet a když se ujistil, že kromě kačen nikoho neslyší, pomalu vylezl zpátky na cestu. Pohledem přejel svůj zevnějšek a zkonstatoval, že je jak prase. Ale to byla malichernost v porovnání s jeho celkovou situací. Ta byla totiž dost žalostná. Pomalu vykročil směrem k hokejové aréně, kam měl původně namířeno. Se sklopenou hlavou a chmurnými myšlenkami v ní ani nezaregistroval stoupající šero, tedy pomalu přicházející noc.

Marek opatrně odklopil víko, dělící půdu od přízemím a nahlédl dolů. Stráže byly pryč a tak pomalu sestoupil dolů.
„To bylo jen o vlásek,“ Poznamenal Ctirad, když ho uviděl a nalil si do pohárku něco málo z kamenné lahve. Poté naplnil i druhou a podal ji Markovi. „Asi si budeme muset leccos vysvětlit. Tedy, hlavně ty.“Otočil do sebe obsah pohárku a zkřivil obličej do trpícího šklebu. Marek ho napodobil a rozkašlal se. Byla to domácí pálenka z bůhví čeho a byla zatraceně silná.
„Ano,“ Odpověděl Marek, když se vzpamatoval po zkušenosti se zdejším alkoholem. „Asi bych měl, ale popravdě řečeno, od vás bych také rád něco věděl. Ale to počká. Jsem vaším hostem, a tak máte právo o mě něco vědět.“ Odložil pohárek na stůl. Ctirad mu nabídl místo u stolu, ke kterému se po chvíli posadil i on a Markéta. Ta, přestože byla zdánlivě mimo veškeré dění, prožívala tuto situaci asi víc, než ostatní dva muži v místnosti. Markéta byla děvče s náturou dobrodruha, ale životem děvečky. A tahle situace pro ni byla jako anestetikum po deseti letech bolesti.

Tomáš došel na okraj cesty, kousek před ním… Nevěřil svým očím. Budova arény byla na místě, i když úplně rozbořená. Takže středověk to není. Myšlenky mu šrotovaly v hlavě a on toho začínal mít dost. Šeredný, tuze šeredný vtip, tahle situace. Podíval se na své ruce a zjistil, že se celý třese. Zvrátil hlavu a zařval, co mu jen hrdlo stačilo. Dlouhý, táhlý řev lva v říji. Když mu došel vzduch v plicích, sklonil hlavu, nato se mu podlomily kolena on se zřítil do bláta. Co se to, pro krista pána děje? Proč? Co má dělat? Zaryl prsty do kašovité hlíny a rozplakal se.
„Co je vám?“ Dětský hlas se ozval odnikud a Tomáš ho v první chvíli ani nezaznamenal. Dál klečel na cestě před bývalou ČEZ Arenou, a začínající déšť pustošil jeho už dost znehodnocený oděv. Troska, slovo jako ušité pro tohoto zoufalce.
„Haló, pane.“ Tentokrát se hlas ozval přímo za ním. Lekl se a prudce otočil. Uviděl malou dívku, oděnou v hadrech. Byla špinavá, zapáchala potem a vůbec mizivou hygienou. Ale to mu nevadilo. Byl rád, že vidí někoho živého, kdo nepřipomíná komparsistu ze scifi filmu. Alespoň, že tak. Mimozemšťani v tom snad, zaplaťbůh.,nebudou.

Ctirad s Markétou hleděli na Marka a jejich ústa připomínala vrata od hangáru, těsně po odrolování boingu. Dokořán. Když Marek dokončil své vyprávění, postavil se Ctirad a dolil obě sklenky až po okraj pálenkou.
„Tohle,“ Napil se. „Bude ještě dlouhá noc,“ Dokončil větu a zatřásl hlavou. Marek si ze sklenky trochu upil a zkřivil obličej. Přemýšlel, jestli toho neřekl moc. Taky nevěděl, s čím vyrukují oni. Ctirad za těchto jeho myšlenek došel zpět k židli a posadil se.
„Takže,“ Začal a podrbal se přitom na zarostlé bradě,“Takže ty jsi z minulosti. Asi to ani nevíš, ale celou zemi zachvátila nemoc. Dnes už se ví, že to byla uměle vytvořená nemoc, která měla jen zvýšit obrat firem, které vyráběly vakcínu na tuto chorobu. Bohužel se stalo, že vláda neměla prostředky na nákup a… a vakcína nebyla. Ta nemoc vyhubila většinu obyvatel. Jediný kdo přežil, byli lidé, kteří nežili ve městech, ale na samotě. A členové farmaceutických týmů, samozřejmě. Nikdo dnes neví, jestli žijí i teď, ale jedno je jisté. Oni jsou to zlo.“ Těžká pěst dopadla na stůl a sklenky poskočily.
„Těch ale moc nebylo, jak to, že je vás teď tolik, když vás ta nemoc…“ Snažil se najít Marek racionální vysvětlení téhle šílenosti.
401 let. Už rozumíš? Lidé se množí, Marku. Dělali to, dělají a dělat budou.“
Markéta při těch slovech neznatelně zrudla. Marek přemýšlel. To, že je tady, to už bral jako holý fakt. S tím teď sotva něco udělá. Ctiradovo vysvětlení však dalo jeho chápání nový rozměr.


Usmál se na dívku mile,jak jen dokázal. S jeho vizáží to musel být pohled pro bohy, ale dívka byla zřejmě zvyklá na ledacos. V jejích očích rozzářilo upřímné nadšení a vykročila k němu blíž. Tomáš poprvé od doby, kdy se ocitl na tomto naprosto zhovadilém místě, ucítil něco, jako pocit štěstí, naděje. Do těchto jeho úvah a pocitů se rozeznělo víření vzduchu. To po chvíli s mlasknutím utichlo a vteřinu na to cukla dívčina hlava, přičemž se na okamžik ztratila ve výstřiku krve. Její tělo padlo do bláta a její rudou hlavu začal smáčet mírný déšť. Tomáš celou dobu nemrkl a jeho dech se také zastavil.
„Ty! Stůj, nebo půjdeš taky, jako tahle verbež!“ Hlas z dálky ho nechával chladným. Poprvé mrknul a pomalu zvětšující se déšťové kapky začaly ředit jeho slzy.